Druhou část, nebo druhý výjezd s karavanem, lze použít oboje, jsme věnovali jižní Moravě. Konkrétně městu Mikulov a jeho okolí. Dlužno poznamenat, že právě tato druhá část byla o tom, proč jsme si pořídili karavanovou soupravu, nikoliv obytný automobil.
Neděle, 18 srpna 2019. Balíme poslední věci a v pondělí 19 srpna 2019 vyrážíme na cestu. Chvíli po odjezdu začalo nemilosrdně pršet, ale i přes to jsme byli šťastní, že odjíždíme. Déšť nás provázel až na Vysočinu, téměř až k Havlíčkovu Brodu, kde jsme udělali technickou přestávku na toaletu, občerstvení, doplnění paliva. O jídlo jsme se podělili se zoufalým kombajnistou, kterého dlouhý přesun s pomalým strojem evidentně vůbec neutíkal. Druhá polovina cesty již byla bez deště, za to se spoustou tradičních prázdninových uzavírek a nejrůznějších dopravních omezení se smutnými smajlíky. Morava nás již vítala s modrou oblohou a hřejivým sluníčkem. Těsně před Znojmem uhýbáme na vedlejší silnici vedoucí do našeho cíle Mikulova. A tak jak rychle jsme byli nadšeni ze sluníčka, tak naprosto stejnou rychlostí nás na této vedlejší silnici optimismus zase přešel, neb tady to vypadalo spíše jako upravený testovací okruh pro lehké terénní automobily, než jako silnice druhé třídy. Zpomalujeme a až do Mikulova se stáváme obávanou brzdou místního uspěchaného provozu.
Na pozemku v Mikulově, který jsme našli prostřednictvím služby Bez kempu nás přivítal majitel, ukázal nám místo kam zaparkovat karavan a hned nám každému podal ruku a pivo. Tedy na jižní Moravě by jeden čekal uvítání spíše s vínem, ale každopádně to bylo super přivítání s překvapením a vstřícný majitel nám ukázal a vysvětlil vše, co bylo potřeba. Takže jsme si tady vytvořili základnu pro poznávání Mikulova (pěšky), Valtic, Lednice, Nových Mlýnů (autem) a dalších nádherných míst tohoto koutu naší země.
Tak… a co s načatým podvečerem. Hurá do nedalekého zatopeného lomu, koupačka a pak do města, nedočkaví omrknout toto jihomoravské letovisko. Po slušné večeři, kde jsme poznali, že toto je opravdu letovisko se vším všudy ještě krátká procházka a pak už jen šup do karavanu a zmoženi únavou si necháme zdát o tom, co bude následovat další den.
V úterý přišla na řadu první pěší vycházka. Tedy původně to měla být vycházka, ze které se vyklubala docela slušná tůra. Trasa vedla kolem zatopeného vápencového lomu, přes Svatý kopeček nad Mikulovem a zpět do Mikulova. Vzdálenost cca 7 km, což by bylo v naprosté pohodě, kdyby těch zmíněných 7 km nebylo s převýšením nějakých 400 m. To už byla docela slušná stoupací a následně po ostrých vápencových kamenech klesající tůra. Ale stála za námahu. I když jsme jí šli obráceně od konce na začátek. Podle toho je také časový sled křížové cesty, takže kdyby si někdo myslel, že to je špatně, tak vězte, že je. Jednotlivá zastavení křížové cesty je nutné prohlédnout v časovém sledu a nikoliv proti časovému sledu. Ale my holt vždycky musíme mít něco extra.
A co odpolední program? Tak ten jsme vymysleli téměř okamžitě po návštěvě „Íčka“, kde jsme objevili prospekt plaveb Pálava a bylo jasno. Odpoledne se jede na parník. Tedy aby bylo jasno – autem do Pasohlávek, z Pasohlávek okružní plavba parníkem a autem zpět do Mikulova. O kole nemohlo být po výšlapu na Svatý kopeček ani řeči. Do Pasohlávek bereme i plavky, ovšem zbytečně. Voda byla pokryta zelenými řasami a u břehu pár leklých ryb. Do toho nejdeme, počkáme raději na parník. Tak jo. Jenže těsně před odjezdem, kde se vzala, tu se vzala, banda Plzeňáků s rezervacemi a na lodi zbylo místo tak tak na stání. A to ne, to nejde. Počkáme na další jízdu. Zatím si dáme oddech, slabou hoďku vydržíme a pak pojedeme. Druhý pokus vyšel a na lodi jsme úplně sami. V kempu Merkur, kde měl parník pravidelnou zastávku sice nastoupila hromada lidí, ale my už svá místa měli. Okružní jízda byla krásná a příjemná.
Středeční program byl u ranní kávy rozhodnutý téměř hned. Nedalekému velkému lákadlu nejde odolat a tak dopoledne vyrážíme směr Valtice a Lednice. Autem. Počasí se moc nevydařilo a nechtěli jsme riskovat kombinaci kola a deště. Valtický zámek je ještě v rekonstrukci (2019), ale nádvoří zámku a zámecký park je krásné místo pro osvěžující procházku, která se jen stěží vejde do jedné hodiny zaplacené na parkovišti. Po hodině a čtvrt tedy odjíždíme do nedaleké Lednice, abychom měli návštěvu obou areálů komplet. A že v Lednici je na co koukat. Takovou krásu jsme snad ještě neviděli. Krása jak z venčí, tak zevnitř. Lednický areál je tak velký, že ho za jeden den neprojdete. Toto jsme slýchávali dost často a sami si to na vlastní nohy vyzkoušeli. Jen cesta k minaretu zdála se být nekonečnou a to nemluvíme o dalších různých vedlejších cestách a cestičkách.
Proste suma sumárum to i s Valticemi dalo nějakých pěších 20 km, ale ta nádhera za trochu únavy stála. Po návratu od minaretu ještě výstava soch z písku těsně za parkovištěm a pak už jen návrat do Mikulova, první vlastnoručně udělaná večeře a zasloužený odpočinek.
Čtvrtek byl původně navržený na nějakou cyklotrasu, ale po středečních 20 km po Lednici a Valticích zvítězil Kozí hrádek nad Mikulovem, zámecká zahrada Mikulov a rozhodnutí pobyt na jižní Moravě o jeden den zkrátit a o to více si užít zpáteční cestu. Ne proto, že by už nebylo v Mikulově a okolí kam jít, to rozhodně ne. Krásných míst tam je spousta, na to by nám nestačil ani měsíc. Ale zjistili jsme, a to byla další letošní zkušenost, že nedokážeme vydržet na jednom místě, byť by bylo sebekrásnější, více než dva, maximálně tři dny. A i to je jedna z podstat karavaningu. Nebýt nikde vázaný a svobodně cestovat se zázemím, které si s sebou berete a za sebou táhnete.
Páteční budíček nás vzbudil v půl šesté ráno, abychom stihli ranní kávu, dobalit zbytek věcí a odservisovat karavan. Vše klaplo téměř na minutu přesně, téměř ihned po dodělání posledních věci se ve sjednanou sedmou hodinu ráno objevil majitel pozemku, aby nám otevřel vrata a rozloučil se s námi. Vyrážíme na cestu, tentokrát směr Brno – Svitavy – Litomyšl – Vysoké Mýto – Hradec Králové – Jičín – Mladá Boleslav a domů.
Z Mikulova do Brna nás vedla krásná rovná a široká silnice, která se nedaleko před Brnem změnila na dálnici, kde bychom bez známky byli nežádoucí.
Oficiální výjezd z Brna na Svitavy z dálnice D1 byl uzavřený, museli jsme proto absolvovat objízdnou trasu centrem Brna. Za Brnem, po napojení na oficiální silnici směr Svitavy nás čekal poslední úkol najít STPL Svitavy. Navigace nás k němu bezpečně dovedla, ale jízda vedlejšími uličkami Svitav, byl jeden velký slalom mezi zaparkovanými auty. Odservisovali jsme karavan, zapojili do elektřiny, aby se trochu oživila baterie a šli na prohlídku města Svitavy.
Svitavy mají obrovské a nádherné náměstí, ale okolí centra nebylo už to pravé ořechové. Připadalo nám, jako by městu chyběla duše. Ale kdo ví, třeba to jinde v jiných čtvrtích Svitav vypadá úplně jinak. Po prohlídce města odjíždíme na další zastávku, tentokrát tendr na odpočinek vyhrály Hořice v Podkrkonoší.
Na páteční odpoledne a dvě uzavírky (Brno – Svitavy a most v Hořicích), uběhla cesta v klidu a pohodě a v 16h odpoledne přistáváme v cíli.
Jižní Morava nezklamala, naplnila naše představy do posledního tajného přání. Nádherné věci tam jsou vidět na každém kroku a Valtice s Lednicí, to je kapitola sama o sobě. Kdo tyto klenoty nepozná na vlastní oči, jen těžko uvěří co všechno lze v naší krásné zemi vidět a zažít.